Stanislava Riegerová, 59 let
Můžete se stručně představit a charakterizovat?
Je mi 59 let, mám dva dospělé syny a jednoho vnuka. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do státního úřadu a pracuji v něm dodnes. Jsem spíš veselá a optimistická, i když je to někdy těžké. Těsně před padesátkou jsem si doplnila vzdělání na VŠ (Bc.). A nedlouho po té mi náhle - v práci na infarkt - v 60ti letech zemřel manžel. Všechny plány (a bylo jich dost) byly najednou pryč, zůstalo prázdno a pocit křivdy - proč se to muselo stát zrovna nám?!! A cítila jsem se najednou hrozně sama, nejen v bytě, ale i v životě.
Jak probíhal váš život před nemocí?
Snažila jsem se vzpamatovat, začala jsem se víc věnovat vnukovi a také práci. Ale mám od dětství VELKÝ strach z doktorů a vůbec lékařského prostředí, manžel byl ten, kdo mě vždycky "donutil" k návštěvě a když nebylo zbytí, tak mi často dělal i doprovod. Čas běžel a já se chovala jako pštros - hlavu do písku, nikdo mě nehonil ani nepřipomínal a já se utvrzovala v tom, že proč preventivní vyšetření, když se cítím dobře a nemám žádné problémy.
Kdy jste se o nemoci dozvěděla?
Na konci roku 2016 mi najednou bylo "divně" - byla jsem unavená, bez nálady, nic mě nebavilo. Taková "k ničemu a nikam". Naštěstí zasáhla kamarádka - dotlačila mě k lékaři, zavolala i na gynekologii, kde je naštěstí skvělá a empatická lékařka, domluvila mi vyšetření a také tam se mnou zašla. A tak jsem se na začátku roku 2017 dozvěděla diagnózu - tumor děložního čípku. A určitě jsem, v té těžké situaci, měla velké štěstí: na dobré lékaře a dobré přátele.
Jak vám to změnilo život?
Po prvotním šoku a několika probrečených nocích (on to asi pochopí jen ten, kdo se s tím setkal sám a nebo u někoho blízkého) jsem se sama sebe ptala, jestli mám odvahu a sílu jít do onkologické léčby, o které mi řekli, že bude dlouhá a náročná, ale je stále šance "to dát" a zůstat tady. Podrželi mě všichni kolem mě - rodina, přátelé, holky v práci.
Co všechno bylo jinak?
V práci jsem byla "k ničemu" - civěla jsem do prázdna a chvílemi jsem se bála toho, co přijde a chvílemi jsem se modlila, ať už to začne a něco se děje. Čekala mě vyšetření v Praze U Apolináře, se závěrem, že operovat již nelze a moje jediná šance je chemoradioterapie a hlavně "vnitřní" ozařování speciálním přístrojem, který ale v naší nemocnici nemají. A k tomu jsem věděla, že hraju o čas.... A zase jsem měla VELKÉ štěstí - na konci března 2017 mě přijali ve FN v Hradci Králové, kde zahájili potřebnou léčbu, která byla 18.5.2017 zakončena sérií vnitřního ozařování na speciálním přístroji.
Jak se cítíte nyní?
V září 2017 jsem se vrátila do práce, každé 3 měsíce jezdím do FN v Hradci na kontrolu a mám radost, že to vypadá dobře. A už se necítím sama, naopak, "díky" té nemoci jsem poznala, že mám skvělou rodinu a přátele, kteří mi stále dávají najevo, že jsou se mnou! A v "mého" lékaře ve FN v Hradci (MUDr. Igora Siráka, Ph. D.) mám plnou důvěru, a zase: velké štěstí, že se mě ujal právě on. Neřeším plno věcí, které jsem dřív řešila, těším se z letošní skvělé dovolené s rodinou a vnukem na Lipně a s kamarádkou v Maďarsku v které jsem už ani nedoufala, ale i z výletu do lesa nebo jinam do přírody. A taky z toho, že můžu chodit do práce, být s vnukem a normálně fungovat...
Myslíte si, že projekty jako Běh proti rakovině mají smysl?
Od pana doktora vím, že nebýt této charitativní akce a sponzorských darů, neměla by FN přístroj, kterým mě léčili, tzn. nebýt tenhle projekt, už bych tady asi nebyla....
Chcete vzkázat něco všem běžcům, kteří letošní ročník Běhu proti rakovině poběží?
Díky za to, že myslíte nejen na sebe, ale i na lidi, kterým tím během pomáháte a podporujete je. A moc děkuji, že jsem se mohla léčit a tím potvrdit - MÁ TO SMYSL!
